Bitva u Alnwicku, 13. listopadu 1093

Bitva u Alnwicku, 13. listopadu 1093


We are searching data for your request:

Forums and discussions:
Manuals and reference books:
Data from registers:
Wait the end of the search in all databases.
Upon completion, a link will appear to access the found materials.

Bitva u Alnwicku, 13. listopadu 1093

Bitva, ve které byla skotská invazní síla vedená skotským králem Malcolmem III Canmoreem poražena Angličany. Invazi spustilo opevnění Carlisle Vilémem II. V bitvě byli zabiti Malcolm i jeho syn Edward.

Bitvy anglo-skotských válek


William zdědil titul hrabě z Northumbrie v roce 1152. V roce 1157 se však tohoto titulu musel vzdát anglickému králi Jindřichu II. Velkou část své vlády strávil snahou získat zpět ztracené území.

V roce 1173, zatímco Henry II byl obsazený v bojích proti jeho synům v povstání 1173-1174, William viděl svou příležitost a napadl Northumbria. Postoupil na Newcastle, ale částečně postavený kamenný hrad shledal příliš silným, aby mu umožnil obsadit město. Také zaútočil na hrad Prudhoe, ale obrana mu přišla příliš silná. William nebyl ochoten podniknout dlouhé obléhání a vrátil se do Skotska.

V roce 1174 William znovu napadl Northumbria s ještě větší armádou, která zahrnovala kontingent vlámských žoldáků. Armáda měla údajně osmdesát tisíc mužů, ale to je téměř jistě nadsázka. Tentokrát se vyhnul Newcastlu, ale znovu zaútočil na hrad Prudhoe. Od předchozího roku byl hrad posílen a po třídenním obléhání se William přesunul na sever, aby obléhal Alnwick. William rozdělil svou armádu do tří sloupců a jeden z nich pod velením Duncana, hraběte z Fife, zaútočil na Warkworth a zapálil kostel svatého Vavřince s velkým počtem uprchlíků uvnitř.

William udělal fatální chybu, když nechal svou armádu rozložit se, místo aby je soustředil kolem své základny v Alnwicku. V noci 11. července vyrazila z Newcastlu skupina asi čtyř stovek nasazených rytířů vedená Ranulfem de Glanvillem a zamířila k Alnwicku. Tato malá bojová síla obsahovala několik zkušených rytířů, kteří dříve bojovali proti Skotům. Do Alnwicku dorazili krátce po úsvitu poté, co se ztratili v husté mlze. Tam našli Williamův tábor, kde byl skotský král chráněn pouze bodyguardem asi šedesáti bojujících mužů. Za zvuku poplachu William vyběhl ze stanu a spěšně se připravil k boji. Anglická síla zaútočila a skotský král a jeho osobní strážci se s nábojem setkali čelně. Boje netrvaly dlouho. Williamův kůň byl zabit pod ním a byl zajat. Ti z jeho následovníků, kteří nebyli zabiti, se vzdali.

William byl přiveden zpět do Newcastlu jako zajatec. Jeho armáda se ocitla bez vůdce a putovala zpět do Skotska. William byl nějaký čas držen v Newcastlu, ale nebylo to považováno za dostatečně silné, a nakonec byl přesunut do Falaise v Normandii. [1] Zatímco tam byl, Henry poslal armádu, aby obsadila část Skotska s pěti nejsilnějšími hrady: Roxburgh, Berwick, Jedburgh, Edinburgh a Stirling.

Aby William získal svobodu, byl nucen podepsat Falaisskou smlouvu, na jejímž základě složil přísahu věrnosti anglickému králi a souhlasil s obsazením zajatých hradů anglickými vojáky na skotské náklady. Když byl William propuštěn, po podpisu smlouvy odcestoval zpět do Skotska přes Newcastle a byl napaden davem, což byla antipatie místních lidí vůči skotským útočníkům.

Falaisská smlouva trvala patnáct let, dokud Richard Lví srdce účinně neprodal hrad zpět Williamovi za účelem financování jeho křížové výpravy do Svaté země.

Toto byl poslední pokus skotského krále znovu získat ztracená území v severní Anglii. V roce 1237, podle smlouvy z Yorku, Alexander II Skotska opustil nároky svých předků na Northumbria a Cumbria a stanovil hranici mezi těmito dvěma královstvími jako běh mezi Solway Firth (na západě) a ústí řeky Tweed (na východě), stejně jako dnes.


Bitva o Alnwick, 13. listopadu 1093 - Historie

FIRST BATTLE OF ALNWICK (1093)

Hledáte jinou bitvu o Alnwick? Zkuste druhou bitvu o Alnwick (1174).

Na konci jedenáctého století Malcolm III usiloval o nárokování severní Anglie o skotskou korunu. Když byl William II rozptylován politickými událostmi v Normandii, skotský král napadl, ale byl přepaden a zabit v první bitvě u Alnwicku (1093) anglickou silou pod Robertem de Mowbrayem, hrabětem z Northumbrie.

V devátém století našeho letopočtu vzniklo Skotské království, když se Piktové a Skotové severně od šíje Clyde-Forth spojili v jeden národ. Následující století vidělo Anglii jako sjednocenou politickou entitu, protože děti a vnuci krále Alfréda Velikého vyhnali Dány. Mezi těmito dvěma vznikajícími národy bylo království Northumbria, které se táhlo od řeky Humber po řeku Forth. Kontrola a vliv v této důležité nárazníkové zóně se střídaly mezi dvěma vznikajícími Královstvími. V roce 927 n. L. Byla redukována na hrabství a začleněna do Anglie za vlády krále Athelstana. V roce 1018 však Malcolm II Skotska získal rozhodující vítězství v bitvě u Carhamu a převzal kontrolu nad veškerou zemí na sever od řeky Tweed, která území prakticky rozdělila. Hrabství zůstalo rozděleno po normanské invazi do Anglie, kde William I jmenoval silné magnáty, aby ovládali část ovládanou Angličany. Skotští králové však nadále považovali země severní Anglie za své a hledali příležitosti, jak je obnovit.

William I zemřel v roce 1087 a jeho rozsáhlé oblasti - Anglie a Normandie - byly rozděleny mezi jeho dva nejstarší syny. Robert Curthose následoval jej jako vévoda z Normandie, zatímco William Rufus se stal anglickým králem Williamem II. Mezi lety 1087 a 1091 dva bratři soupeřili o nadvládu a Skotsko Malcolm III. Toto rozptýlení využilo k uplatnění svého nároku na Northumbrii. Vpadl v roce 1091, ale to bylo rychle zneškodněno příchodem velké anglické armády v čele se samotným Williamem II. Následující rok anglický král napadl Cumbrii a přemístil šlechtice Dolfina, který držel Malcolma III. Stavba hradu Carlisle a dovoz anglických osadníků jasně ukázalo, že William II se snaží upevnit anglickou moc na severu. To vedlo k tomu, že se skotský král rozhodl znovu napadnout Anglii.

Malcolm III postoupil do Northumberlandu na podzim 1093 a postupoval přes Cheviot Hills. V listopadu 1093 dorazil před hradby hradu Alnwick a utábořil své síly na vyvýšeném místě s výhledem na údolí Aln. V reakci na to Robert de Mowbray, hrabě z Northumbrie shromáždil malou sílu na hradě Bamburgh a pochodoval, aby Alnwickovi ulevil. Robert měl podřadná čísla a doufal, že Skoty překvapí.

Anglická síla byla pod velením Roberta de Mowbraye, hraběte z Northumbrie- zkušeného vojenského velitele. Skotská síla byla pod přímou kontrolou Malcolma III (známého jako Malcolm Canmore), kterému bylo v době bitvy asi šedesát let, ale opět zkušený bojovník. Počty zapojených na každé straně nejsou známy, ale anglická síla byla rozhodně výrazně menší než skotská armáda.

Bitva se odehrála 13. listopadu 1093, ale navzdory svému názvu to byla jen malá přestřelka. Robert de Mowbray úspěšně provedl skrytý přístup, když je Skotové zcela zaskočili. Chaos vládl, když Robert tlačil domů svůj útok, při kterém byl Malcolm napíchnut a zabit anglickou kopí. Jeho nejstarší syn Edward byl při útoku také smrtelně zraněn a později na následky zranění zemřel. Skotové bez vůdce brzy vnikli do útlumu a ustoupili. Královo tělo a jeho syn byli pohřbeni v Tynemouth Priory a údajně se později přestěhovali do Dunfermline.

Malcolmova smrt vedla ve Skotsku k politickému chaosu. Bratr zesnulého krále Donald Ban převzal kontrolu, ale William II podpořil tvrzení Malcolmova syna Duncana. Poskytl armádu a Duncan pochodoval na sever, aby vyhnal Donalda. Po necelém roce u moci byl však sesazen a Donald obnoven. V roce 1097 se William pokusil znovu ovlivnit situaci podporou dalšího z Malcolmových synů Edgara. Úspěšně se chopil moci a poté vládl jako klientský král Viléma II. A Jindřicha I. až do své smrti v roce 1107.

Barrett, CRB (1896). Bitvy a bitevní pole v Anglii. Londýn.

Beresford, M. W. a St Joseph, J. K. S. (1979). Středověká Anglie - letecká studie. Cambridge University Press, Cambridge.

Carpenter, D (2004). Boj o mistrovství. Penguin Books Ltd, Londýn.

Cyprien, M a Fairbairn, N (1983). Cestovatelský průvodce po bitevních polích Británie. Evans Brothers Ltd, Londýn.

Dodds, G.L (1996). Bitvy v Británii 1066-1746. Arms & amp Armor, Londýn.

Douglas, DC a Greeaway, GW (ed) (1981). Anglické historické dokumenty sv. 2 (1042-1189). Routledge, Londýn.

Dunbar, A. H (1899). Scottish Kings: Revidovaná chronologie skotské historie 1005-1625. David Douglas, Edinburgh.

Green, H (1973). Průvodce po bitevních polích Británie a Irska. Constable, London.

Host, K (1996). Britské bitvy: přední linie historie v barvě. Harper Collins, Londýn.

Kinross, J (1979). Bitevní pole Británie. Londýn.

Lancaster, J.H.D (2012). Alnwick: Návštěva bitevního pole a poznámky. CastlesFortsBattles.co.uk.

Matthews, R (2003). Anglie versus Skotsko, Velké britské bitvy. Leo Cooper, Barnsley.

Průzkum arzenálu (2015). Alnwick. 1: 1250. Southampton: Průzkum arzenálu.

Robson, J (1897). Hraniční bitvy a bitevní pole. J.H. Rutherford, Kelso.

Prestwich, M (1996). Armády a válčení ve středověku: Anglická zkušenost. Yale.

Smurthwaite, D (1993). Kompletní průvodce bitevními poli Británie. Michael Joseph, Londýn.

Venning, T (2013). Kings and Queens of Scotland. Amberley, Stroud.

Bojiště se od jedenáctého století výrazně změnilo, protože i když je stále do značné míry nevyvinuté, bylo upraveno a aktivně spravováno pro zemědělské účely. Na místě, kde údajně zemřel Malcolm III, byl postaven pomník. Hrad Alnwick, který Malcolm obléhal před bitvou, je hlavní turistickou atrakcí, ačkoli následné upgrady a prettifikace znamenají, že se nijak nepodobá pevnosti, která na místě stála v roce 1093.

Bojiště. Pohled na bojiště z hradu Alnwick.

Památník . Gotický kříž postavila v roce 1774 Elizabeth Percy, vévodkyně z Northumberlandu, potomek Malcolma III. Říká se, že označuje místo, kde byl král zabit.

Hrad Alnwick. Hrad byl postaven po normanské invazi Gilbertem de Tessonem (také známým jako Tyson), normanským rytířem, který byl Williamovým standardním nositelem v bitvě u Hastingsu. Původní struktura byla malá zemní a dřevěná pevnost postavená v místě, kde Great North Road, hlavní trasa sever/jih, překročila řeku Aln.

Hrad Bamburgh. Stejně jako hrad Alnwick byl i Bamburgh po staletí od bitvy podstatně přestavěn, přičemž většina z toho, co je dnes k vidění, pochází z devatenáctého století. Právě z tohoto místa však Robert de Mowbray se svou malou silou nasadil, aby ulehčil obléhání Alnwicku. Hrad se nachází 13 mil severně od Alnwicku.

Památník označující místo bitvy u Alnwicku (1093) najdete u B6341 severně od Alnwicku. Je to v porostu stromů a ze silnice to není hned vidět. Na B6341 je odstavné místo a brána přistupující k místu je asi 50 metrů severně před kruhovým objezdem. Návštěvníci si mohou také přát spojit svou návštěvu s výletem na hrad Alnwick, podrobnosti níže. K dispozici je také plaketa označující zajetí Williama Lva v druhé bitvě u Alnwicku (1174). Ten se nachází těsně před vchodem do parku Hulne. Dávejte pozor, abyste to nepropásli - je to za zábradlím na levé straně silnice, když se blížíte k vrátnici, která označuje vchod do parku.


Bitva u Alnwicku

Když anglický král Vilém II.

Skotský král Malcolm III. Malcolm také držel ambice vůči Cumbrii i Northumbrii a v květnu 1091 zahájil invazi do Northumbrie a obklíčil Durham.

Hrad Alnwick

William Rufus vedl velkou anglickou armádu na sever, aby ho konfrontoval, postupující do Skotska přinutil Malcolma k ústupu a pronásledoval Skoty až k Falkirku. Nakonec bylo sjednáno příměří a William Rufus se stáhl.

V listopadu 1093 Malcolm a jeho syn Edward neohroženě vedli další útok do Northumbrie, poté, co vyplenili pláně východně od Cheviotských vrchů, obléhali hrad Alnwick, jeden z nejsilnějších hradů v Northumbrii, Malcolm utábořil svou hlavní armádu na sever. řeky Aln na svazích kopce s výhledem do údolí.

Robert de Mowbray, hrabě z Northumbrie, tehdy ve své baště na zámku Bamburgh, neměl dostatečně silnou sílu, aby se v otevřené bitvě postavil skotskému králi. Přesto se vydal do Alnwicku, aby se pokusil hradu ulevit.

Pamětní kříž k bitvě, Alnwick

Mowbray dorazil do Alnwicku v den sv. Brice & rsqua, 13. listopadu, přičemž skotskou armádu zcela zaskočil, anglická síla na ně zaútočila před hradbami Alnwicku a vrhla nepřipravené Skoty do úplného zmatku. Při závěrečné potyčce byl rozbit předvoj krále Malcolma, Malcolm Canmore byl zabit v bojích a jeho syn Edward byl smrtelně zraněn.

Pramen, u kterého se Malcolm a jeho syn setkali se svou smrtí, se následně stal známým jako „Malcolmův pramen“ nebo „Malcolmova studna“.

Král tradičně obdržel smrtelnou ránu z kopí, kde byl na památku postaven pískovcový gotický kříž z 18. století a který na jeho památku postavila vévodkyně z Northumberlandu, potomek Malcolma, který nyní stojí na okraji silnice. nahradil starší památník z hrubého kamene, který kdysi označoval místo bitvy.

Po Malcolmově smrti se skotská armáda ocitla bez vůdce a vrátila se do Skotska. Tělo Malcolma a jeho syna bylo pohřbeno v Tynemouth Priory. Záznamy Symeona z Durhamu-

"A protože nikdo z jeho mužů nezůstal, aby to pokryl zemí, dva domorodci umístili královo tělo do vozíku a pohřbili ho v Tynemouth."

Malcolmův další syn, Edgar, utekl z bojiště a vrátil se do Skotska, aby smutnou zprávu o výsledku bitvy předal své matce, královně Margaret, která prý zemřela žalem nad osudem svého manžela a nejstaršího syna.

Robert de Mowbray, vítěz bitvy, se později v roce 1095 připojil ke spiknutí proti Rufusovi a v důsledku toho byl vyvlastněn a doživotně uvězněn. Malcolmovo tělo bylo později znovu pohřbeno v opatství Dunfermline za vlády jeho syna krále Alexandra I.


Bitva u Alnwicku

Politická situace v Anglii nebyla za vlády Williama Dobyvatele zdaleka urovnána, na jedné straně došlo k vnitřním vzpourám a na straně druhé skotské útoky přes velmi plynulé hranice. To se zhoršilo, když v roce 1087 nastoupil na trůn William Rufus: tahanice s jeho bratrem Robertem Curthosem o to, kdo měl vládnout Anglii a Normandii, vydržely až do roku 1091, a učinily Anglii lákavým cílem skotského krále Malcolma III. Malcolm napadl jako první v roce 1091 a v čele velké armády ho zahnal zpět sám William Rufus. V roce 1093 to zkusil znovu, drancoval Northumberland a obléhal velký hrad v Alnwicku.
Robert de Mowbray, omilostněn poté, co se v roce 1088 postavil na stranu Roberta proti Williamovi Rufusovi, byl guvernérem nedalekého hradu Bamburgh. Ačkoli Malcolmova armáda byla obrovská, de Mowbray vedl odvážný nájezd malé skupiny rytířů přímo proti Malcolmovi a jeho doprovodu daleko za hradby. Nad bojem přetrvávají náznaky zrady, ale skončilo to tím, že Malcolm zabil kopí a jeho syn Edward byl smrtelně zraněn. Skotská armáda bez vůdce zamířila zpět na sever.
Pro Skotsko se pohroma hromadila na kalamitě: královna Margaret, vdova po Malcolmovi, zemřela během několika dní poté, co se dozvěděla o smrti svého manžela a syna, a Malcolmovi mladší synové byli brzy ve válce s jeho bratrem kvůli nástupnictví.

10301 zobrazení od 5. ledna 2010

Britský citát:
Rekonvalescence mě baví. Je to část, kvůli které se nemoc vyplatí - George Bernard Shaw
Další citáty

Dnes:
Battle of Blackheath - 1497, Lister provádí první operaci pomocí antiseptika. - 1867, Robert Calvi Gods Banker nalezen mrtvý - 1982
Více dat z britské historie


13. listopadu

1093
Bitva u Alnwicku Anglické vítězství nad Skoty, Malcolm III Skotska a jeho syn Edward jsou zabiti. Bitva o Alnwick je jednou ze dvou hlavních bitev. Bitva se konala poblíž města Alnwick v Northumberlandu v Anglii. Bitva se odehrála 13. listopadu 1093, Malcolm III Skotska, kterému se také říká Malcolm Canmore. Byl zavražděn společně se svým synem Edwardem armádou rytířů vedenou Robertem de Mowbrayem. V této bitvě byli zavražděni Malcolm Canmore i jeho syn Edward. Nedaleký pramen, který potom zesnuli, se stal populárním jako „Malcolmův pramen“ nebo „Malcolmova studna“. S Malcolmovým zánikem se skotská armáda dostala bez vůdce, a tak se vrátili do Skotska. Tělo Malcolma a jeho syna bylo pohřbeno v Tynemouth Priory. Existuje nerozhodnost, zda bylo Malcolmovo tělo znovu pohřbeno v opatství Dunfermline.

1160
13. listopadu 1160 se francouzský Ludvík VII oženil s Adelou ze Champagne. Louis VII byl král Franků. Sloužil od roku 1137 až do svého zániku. Byl jedním ze synů a nástupců francouzského krále Ludvíka VI. Oženil se s Eleanor Akvitánskou, která byla jednou z nejbohatších a nejvlivnějších a nejpopulárnějších žen v západní Evropě. Eleanor přišla s masivním Akvitánským vévodstvím jako věno pro Ludvíka, čímž na okamžik rozšířila kapetské země do Pyrenejí, ale jejich manželství bylo zrušeno v roce 1152 poté, co nebyl vyroben žádný mužský nástupce. Adele ze Champagne se také říká Adelaide a Alix. Byl francouzskou královnou jako 3. manželka Ludvíka VII. Byla dcerou Matyldy Korutanské a Theobalda II., Hraběte z Cavy a byla pojmenována po své babičce Adele z Normandie. Adela a Louis se vzali 18. října 1160, 5 týdnů poté, co jeho dřívější manželka Constance z Kastilie zemřela při porodu. Královna Adèle byla matkou jediného syna Ludvíka VII. A Filipa II. A byzantské vládkyně Agnes.

1864
Nová ústava Řecka byla přijata 13. listopadu 1864. Druhé národní shromáždění Hellenů se konalo v Aténách a přidělovalo jak jmenováním nové nezávislé, tak náborem nové ústavy, čímž se uplatnila změna z legitimního království na omezená republika. Následně poté, co britský princ Alfréd odmítl přijmout korunu řecké říše, představila vláda vrchol dánskému princi George Christianovi Willemovi z rodu Šlesvicka-Holštýnska-Sonderburka-Gluecksburského, který byl korunován jako legitimní král Řecko pod názvem “George I, King of the Hellenes ”.

1887
13. listopadu 1887 se Krvavá neděle střetla v centru Londýna. Krvavá neděle trvala, když začal pochod proti nezaměstnanosti a tlaku v Irsku, stejně jako obtížné propuštění poslance Williama O ’Briena. Byl konfrontován britskou armádou a metropolitní policií. Demonstrace byla organizována Irskou národní ligou a Sociálně demokratickou federací. Násilné střety mezi policií a demonstranty, mnohé z nich vyzbrojené železnými tyčemi, pokery, noži a plynovými trubkami ”. Moderní zpráva uvádí, že bylo zadrženo 400 lidí a 75 osob bylo těžce zraněno, přičemž mnoho policistů, dva policisté byli pobodáni a jeden protestující bajonetem.

1901
Katastrofa na záchranném člunu z roku 1901 se konala 13. listopadu 1901. Katastrofa na záchranném člunu ze dne 13. listopadu 1901 držela pobřeží Caister-on-Sea, Norfolk, Anglie. Události se konaly prostřednictvím toho, co bylo identifikováno jako “Great Storm ”, což způsobilo chaos na východním pobřeží Skotska a Anglie.

1914
Během Zaianské války, 13. listopadu 1914, berberské kmeny zavedly nejtěžší svržení francouzských služeb v Maroku při boji El Herri. Zaianská válka probíhala mezi zaianským a francouzským sdružením berberských kmenů v Maroku v letech 1914 až 1921. Maroko se v roce 1912 stalo francouzským územím a generální rezident Louis-Hubert Lyautey musel rozšířit francouzský efekt na východ přes Střední pohoří Atlas do francouzského Alžírska. To byl opak Zaianů v čele s Mouha ou Hammou Zayani. Bitva začala dobře pro Francouze, kteří rychle obsadili důležitá města Khénifra a Taza. K bitvě u El Herri došlo mezi berberským Zaianem a francouzským sdružením 13. listopadu 1914. To se odehrálo v malé osadě El Herri poblíž Khénifra na francouzském území v Maroku. Válka byla tou částí zaianské bitvy, ve které se sdružení národů snažilo postavit proti pokračujícímu francouzskému růstu do nitra Maroka.

1942
Během druhé světové války, 13. listopadu 1942, došlo k námořní bitvě na Guadalcanalu. V této bitvě se americké a japonské lodě zapojily do silného vnějšího námořního střetnutí v blízkosti Guadalcanalu. Námořní bitva na Guadalcanalu se také nazývá bitva Šalamounů, 3. a 4. bitva na ostrově Savo, bitva v pátek 13., v japonských zdrojích třetí bitva u Šalamounova moře, která se konala od 12. listopadu do 15. listopadu 1942. Jednalo se o definitivní schůzku v sledu námořní války mezi spojeneckými a císařskými japonskými silami během měsíce trvajícího Guadalcanal Movement na Šalamounových ostrovech po celou dobu druhé světové války. Kampaň na Guadalcanalu se také nazývá bitva na Guadalcanalu. Kódové označení této války je Operace Strážná věž. Jednalo se o ozbrojené hnutí, které se konalo od 7. srpna 1942 do 9. února 1943 na ostrově Guadalcanal a v jeho okolí v pacifickém divadle druhé světové války. Jednalo se o první velkou agresi sdružených sil proti území Japonska.

1985
Xavier Suárez byl pod přísahou jako primátor Miami a 1. kubánského původu 13. listopadu 1985. Xavier Louis Suárez je americký politik, který se nachází v Miami a byl prvním starostou Miami narozeným na Kubě a toto se nyní nazývá Miami. -Dade County komisař. Miami je hlavní přístavní město, které se nachází na atlantickém pobřeží jižní Floridy na jihovýchodě USA. Je to sídlo Miami-Dade County, město je ústředním, hlavním a nejlidnatějším městem oblasti Miami a část 2. nejlidnatější metropole na jihovýchodě USA.

1994
V referendu se fanoušci ve Švédsku definitivně připojili k Evropské unii 13. listopadu 1994. Od zavedení zákonodárství ve Švédsku proběhlo 6 národních hlasů. Právní zásoby pro hlasy byly předloženy v roce 1922, rok po přijetí celosvětového volebního práva. Poslední hlasování o přijetí eura proběhlo 14. září 2003. Evropská unie je hospodářskou a politickou unií 28 členských států, které se nacházejí převážně v Evropě.


Bitva [upravit překlad]

V té době byl Robert de Mowbray hrabětem z Northumbrie, který byl omilostněn po jeho podílu na povstání 1088 proti Vilémovi II. Byl také guvernérem hradu Bamburgh, pevnosti na pobřeží Northumbria. Mowbray neměl k dispozici dostatečnou sílu, aby mohl v otevřené bitvě postavit skotskou armádu. Nicméně se rozhodl zkusit Alnwickovi ulevit. Přijel tam se svými silami 13. listopadu (známý jako Den svatého Brice) a když zaskočil skotskou armádu, napadli je anglickí rytíři před hradbami Alnwicku.

Oba Malcolm Canmore a jeho syn Edward byli zabiti v bojích. Pramen, u kterého zemřeli, se později stal známým jako „Malcolmův pramen“ nebo „Malcolmova studna“. Po Malcolmově smrti se skotská armáda ocitla bez vůdce, a tak zamířila zpět do Skotska. Tělo Malcolma a jeho syna bylo pohřbeno v Tynemouth Priory. Existuje nejistota, zda bylo Malcolmovo tělo znovu pohřbeno v opatství Dunfermline.


Bitva o Alnwick, 13. listopadu 1093 - Historie

DRUHÁ BITVA ALNWICKA (1174)

Hledáte jinou bitvu o Alnwick? Zkuste první bitvu o Alnwick (1093).

Na jaře 1174 napadl král Vilém lev severní Anglii v naději, že získá zpět kontrolu nad Cumbrií a Northumberlandem, které byly historicky součástí Skotska. Ve druhé bitvě u Alnwicku (1174) však byl poražen a zajat Angličany. Ponížení jeho zajetí odradilo některého z jeho nástupců, aby se znovu nepokusil o získání území.

Vlastnictví toho, co dnes známe jako Cumbria a Northumberland, bylo ve sporu mezi Anglií a Skotskem během desátého a jedenáctého století. To pokračovalo do dvanáctého století, ale od roku 1135 byla Anglie destabilizována dynastickým bojem mezi Stephenem z Blois a Matildou o anglický trůn. To sestoupilo do občanské války v roce 1139. Ve Skotsku král David I. deklaroval svou podporu Matildině příčině, udržoval její věc naživu během jejího nejnižšího odlivu, a pod touto záminkou připojil významné části severní Anglie včetně Carlisle, které přeměnil na hlavní královské centrum . David však zemřel v roce 1153, zatímco ve stejném roce skončila i občanská válka. V roce 1157 převzal nový anglický král Jindřich II zpět kontrolu nad severními kraji.

V roce 1165 nastoupil na skotský trůn William IV. Zabavení Jindřicha II. V severní Anglii bylo pro nového krále pocit intenzivního podráždění a v roce 1166 toto téma probral, ale byl odmítnut. Poté se obrátil na francouzského Ludvíka VII., Hořkého rivala anglického krále, v naději, že získá podporu pro jeho tvrzení. Snaha však vyšla naprázdno a dělala jen málo pro to, aby si Williama zamilovala Henryho, který se údajně vzteky válel po podlaze, když se o něm dozvěděla fakta. William poté přesunul své naděje na Henryho dědice, Jindřicha mladého krále. Když se tento v roce 1173 vzbouřil proti svému otci, William se nadšeně účastnil vedením invazní síly do Northumberlandu. Zaútočil na částečně postavený hrad Newcastle, ale jeho síla byla odražena stejně jako následné útoky na hrady Alnwick, Prudhoe a Warkworth. William se poté přesunul na západ, aby zaútočil na hrad Carlisle, ale proti tomuto opevnění už neměl žádný úspěch, a když se přiblížila anglická armáda, stáhl se zpět do Skotska. Ranulf de Glanville, vrchní soudce Anglie, vyhodil Berwick-upon-Tweed jako odplatu za skotské vpády poté, co bylo dohodnuto příměří, které trvalo až do jara 1174.

William pokračoval ve svém útoku, jakmile vypršelo příměří. Znovu postoupil do Northumberlandu údajně s armádou 80 000. Opět zahájil neúspěšný útok na hrad Prudhoe. Po neúspěchu tohoto útoku William rozdělil svou armádu a poslal Duncana, hraběte z Fife, aby vyhodil Warkworth, zatímco hlavní královská armáda se přesunula na hrad Alnwick, pevnost mocné rodiny Vescy. Ten hrad byl příliš silný na přímý útok, takže ho William nevyhnutelně obléhal, což znamenalo, že se jeho armáda rozptýlila po širokém okolí. Ranulf de Glanville, který byl upozorněn na skotská hnutí, nasadil malou sílu z Newcastlu.

Anglická síla byla pod velením Ranulfa de Glanville, anglického vrchního soudce a podporovala ho řada zkušených magnátů. Velikost síly, se kterou opustil Newcastle, je nejistá, ale byla relativně malá, protože Ranulf plánoval narušit skotské obléhání Alnwicku, místo aby vedl bitvu.

Skotská síla byla pod velením Williama IV. (Lev). Údajně byla silná 80 000 (téměř jistě divoká nadsázka), ale byla široce rozptýlena, aby zajistila všechny přístupy k hradu Alnwick. Je pravděpodobné, že král měl ve svém vlastním táboře méně než 100 mužů.

Bitva byla svedena ráno 14. července 1174 v husté mlze. William rozmístil své muže, aby zajistili všechny přístupové cesty na hrad Alnwick a zpět, a podle toho byl jeho vlastní tábor ponechán s nedostatečnými obránci. Ranulfovi zvědové ho upozornili na místo pobytu krále a pomocí ranní mlhy jako úkrytu zahájili překvapivý útok. Nepřipraveni, skotské síly vtrhly do rozbroje, zatímco Williamův vlastní kůň byl zabit pod ním. Krále zajali Ranulfovi muži, aniž by mohli uniknout.

Porážka u Alnwicku byla pro Williama lva ponížením. Byl převezen z Alnwicku do Newcastlu s nohama přivázanýma pod koněm, jako by byl zločinec. Z Newcastlu byl poslán do Toweru v Londýně a poté do Falaise v Normandii, kde strávil pět měsíců jako Henryho vězeň. Jeho propuštění bylo nakonec zajištěno smlouvou Falaise, podepsanou v prosinci 1174, jejíž podmínky vyžadovaly, aby Skotové zaplatili výkupné 100 000 liber a nařídili, aby se William stal anglickým vazalem. Tyto zdrcující výrazy měly výrazný vliv na Williamovy nástupce. Budoucí skotští králové upustili od svých nároků na severní Anglii a místo toho se podívali na sever a západ, aby rozšířili své domény. V souladu s tím byla bitva klíčem k vytvoření anglo-skotské hranice podél moderní linie. Zatímco malý úsek země podél Solway Firth (Debatable Lands) a Berwick-upon-Tweed bude v následujících stoletích sporný, hranice, kterou dnes známe, se v důsledku bitvy o Alnwick zakořenila. Formálně byla uznána ve smlouvě z Yorku (1237).

Barrett, CRB (1896). Bitvy a bitevní pole v Anglii. Londýn.

Beresford, M. W. a St Joseph, J. K. S. (1979). Středověká Anglie - letecká studie. Cambridge University Press, Cambridge.

Carpenter, D (2004). Boj o mistrovství. Penguin Books Ltd, Londýn.

Cyprien, M a Fairbairn, N (1983). Cestovatelský průvodce po bitevních polích Británie. Evans Brothers Ltd, Londýn.

Dodds, G.L (1996). Bitvy v Británii 1066-1746. Arms & amp Armor, Londýn.

Douglas, DC a Greeaway, GW (ed) (1981). Anglické historické dokumenty sv. 2 (1042-1189). Routledge, Londýn.

Dunbar, A. H (1899). Scottish Kings: Revidovaná chronologie skotské historie 1005-1625. David Douglas, Edinburgh.

Green, H (1973). Průvodce po bitevních polích Británie a Irska. Constable, London.

Host, K (1996). Britské bitvy: přední linie historie v barvě. Harper Collins, Londýn.

Kinross, J (1979). Bitevní pole Británie. Londýn.

Lancaster, J.H.D (2012). Alnwick: Návštěvy bitevního pole a poznámky. CastlesFortsBattles.co.uk.

Matthews, R (2003). Anglie versus Skotsko, Velké britské bitvy. Leo Cooper, Barnsley.

Průzkum arzenálu (2015). Alnwick. 1: 1250. Southampton: Ordnance Survey.

Robson, J (1897). Border Battles and Battlefields . J.H.Rutherford, Kelso.

Prestwich, M (1996). Armies and Warfare in the Middle Ages: The English Experience . Yale.

Sewell, R.C (1846). Gesta Stephani, Regis Anglorum et Ducis Normannorum .

Smurthwaite, D (1993). The Complete Guide to the Battlefields of Britain . Michael Joseph, London.

Venning, T (2013). Kings and Queens of Scotland . Amberley, Stroud.

The battlefield has changed significantly since the eleventh century as, although still largely undeveloped, it has been landscaped and actively managed for agricultural purposes. A plaque is visible just outside the entrance to Hulne Park. Alnwick Castle, which William was besieging prior to his capture, is a major tourist attraction although subsequent upgrades and prettification mean it bears no resemblance to the fortress that stood on the site in 1174.

Battlefield Plaque . The plaque allegedly marking the location where William IV was captured can be found on Ratten Row just before the entrance to Hulne Park.

Alnwick Castle . The castle had been built following the Norman invasion by Gilbert de Tesson (also known as Tyson). At the time of the Second Battle of Alnwick (1174) it was owned by the Vescy family. It later became the seat of the Percys.

Attacks by William IV . During his invasions of northern England, William the Lion attacked numerous English castles. In addition to Alnwick the fortresses at Carlisle , Newcastle , Prudhoe and Warkworth all successfully held out against his forces.

The plaque marking the site of the Battle of Alnwick (1174) can be found on Ratten Row just before the entrance to Hulne Park. On-road car parking is possible in the immediate vicinity. Visitors may also wish to combine their visit with a trip to Alnwick Castle, details below. There is also a monument marking the battlefield of the First Battle of Alnwick (1093).


Undiscovered Scotland

Malcolm III Canmore (a.k.a. Máel Coluim mac Donnchada ) lived from 1031 to 13 November 1093 and was King of Scotland from 17 March 1058 to 13 November 1093. "Canmore" was an anglicised form of Ceann Mór which has been variously translated as "big head" or, more flatteringly, "great head" or "chief". Malcolm was the first King of the House of Dunkeld, or House of Canmore, that was to rule Scotland for the next 232 years. The wider picture in Scotland at the time is set out in our Historical Timeline.

Malcolm was the son of Duncan I. At the time of the his father's death at the hands of his uncles Macbeth and Thorfinn Sigurdsson, Malcolm was just nine. He sought refuge with his kinsman on his mother's side, Earl Siward Biornsson of Northumbria.

In 1053 Malcolm received military support from King Edward the Confessor of England and invaded southern Scotland, where he received considerable support from nobles in Lothian. On 15 August 1057 Malcolm met Macbeth at the Battle of Lumphanan, in Aberdeenshire, and Macbeth was killed. Macbeth was succeeded by his step son Lulach, a great grandson of Kenneth III. On 17 March 1058 Malcolm caught up with and killed Lulach, becoming Malcolm III in the process. His coronation took place on the Stone of Scone at Scone on 25 April 1058.

Malcolm's first wife was Ingibjörg, the daughter of Thorfinn Sigurdsson, the Earl of Orkney, and they had three sons before her death: Donnchad (Duncan) Domnall (Donald) and Máel Coluim (Malcolm).

In 1070 Malcolm, by now a widower, married Margaret, the great-niece of Edward the Confessor. She had fled to Scotland with her brother Edgar the Atheling, the Anglo-Saxon heir to the English throne, after William I excluded him from the English succession.

Margaret's impact was dramatic. She favoured the Roman Catholic church to the Celtic Church and brought Benedictine monks to establish an abbey at Dunfermline. To allow her to feel more at home, Malcolm decreed that the language used at court should be Anglo-Saxon rather than Gaelic. As a result Malcolm III was the first to be called "King of Scotland" in his own time. Margaret also had built what is today called St Margaret's Chapel, in the highest part of Edinburgh Castle.

Malcolm and Margaret had eight children: Edward Edmund Ethelred Edgar Alexander David Edith or Matilda and Mary. The extend of Margaret's influence on the future direction of the Scottish crown and of Scotland more widely can be seen by comparing the Gaelic names of the three children from Malcolm's first marriage and the absence of any Gaelic names among the eight from his second.

Malcolm was keen to take advantage of the disruption caused by the Norman conquest of England to further Scotland's interests. More charitably, he was also interested in rolling back the Norman invasion of England to place the "rightful" Anglo-Saxon heir, his brother in law Edgar the Atheling, on the English throne.

Malcolm's repeated invasions of northern England were driven back by William I, and in 1072 Malcolm was forced by William to sign the Treaty of Abernethy. This was a highly significant document, providing a basis for later claims of dominance of the English throne over the Scottish throne. At the same time Malcolm had to give up his eldest son Duncan as a hostage against his future good conduct.

When William I was succeeded by William II in 1087 (and Duncan was released as a hostage), Malcolm decided to invade England once more, this time with fatal results. He was killed at the First Battle of Alnwick on 13 November 1093, aged 62. His eldest son from his second marriage, Prince Edward of Scotland, died alongside him. Margaret was told of the deaths by her second son, Edmund. She died on 16 November 1093 and was was canonised in 1249.

On his death, Malcolm was succeeded by the joint rule of his brother, Donald III, and his second son by Margaret, Edmund. Malcolm was initially buried at Tynemouth Priory, but in 1115 he was exhumed and reburied in Dunfermline Abbey, next to Margaret.


The Stone of Scone

St Margaret's, Edinburgh Castle

St Margaret's Chapel Interior

Dunfermline Abbey Church

The Second Battle of Alnwick – 1174

In my last blog we looked at the First Battle of Alnwick in 1093 (https://northeastlore.com/2021/01/02/the-battle-of-alnwick-1093-rebellion-of-1095/). It was more of a skirmish than a battle, but it did result in the death of the King of Scotland, Malcolm III and his eldest son and heir Edward. In this blog we consider the Second Battle of Alnwick. The same place, another King of Scotland (this time Malcolm III’s great grandson William the Lion), another Scottish defeat, but luckily for William not a cross erected to mark where he died.

It is perhaps helpful to speedily fill in the gaps between events and give broader context to the story.

On the death of Malcolm III and his eldest son a succession crisis ensued in Scotland. Remember, even after the Scottish victory at Carham, at this time the border between England and Scotland was not yet fixed. Malcolm III had four younger sons: Duncan, Edgar, Alexander and David, however his brother, Donald, saw his chance to seize the throne. To be fair to him, primogeniture (the right of succession passing to the eldest son) was not a fixed rule in Scotland, but it was calculated and opportunistic nonetheless. Donald Bane, as he was known, meaning “the fair” was the historical figure behind Shakespeare’s Donalblain in Macbeth. A year later, the eldest of Malcolm’s boys, Duncan, almost ousted Donald but he was killed in a skirmish. Donald resumed his reign and ruled for another three years, after which he was succeeded by Malcolm III’s younger sons in sequence: Edgar – 1097 to 1107, Alexander I – 1107 to 1124 and David I – 1124 to 1153.

For brevity, we’ll skip forward to the youngest son, David. Before he was crowned, he had become a powerful earl by marriage to Maud, the Countess of Huntingdon, holding lands in England and Scotland as well as being recognised as “Prince of the Cumbrians”. After a shaky start, David fought aggressively to assert his authority and to expand his Kingdom. With his eldest son and heir, Henry, he succeeded in pacifying their Kingdom and by the 1030’s they were looking south to England with designs on expanding their territory.

Map showing the extent of the Principality of the Cumbrians

By this time England was on the brink of civil war following the sinking of the White Ship in 1120. The White Ship sank in the English Channel, not far from the port of Barfleur in Normandy. It took down with it the only legitimate son and heir of King Henry I of England causing a succession crisis. The ensuing period of strife following the kings death in 1135, called the Anarchy, pitted Henry I’s daughter Matilda against his nephew Stephen of Blois for the throne of England. With the help of his brother, the Bishop of Winchester, Stephen had himself crowned king and immediately had to deal with the threat of invasion from the Scots in the north.

Sensing weakness, David I began raiding northern England. By the end of January 1036 David I’s forces occupied the castles of Carlisle, Wark, Alnwick, Norham and Newcastle. By February he was at Durham, where he was met by an English army commanded by King Stephen. Avoiding a pitched battle, the two Kings agreed a treaty whereby David would retain Carlisle, be re-granted the earldom of Huntingdon (which had been confiscated from him) and given the promise that, should the defunct earldom of Northumberland be reinstated, it would go to his son, Henry. On Stephen’s side, he would take back the other castles which had been taken and received the solemn oath that David would do homage to him for Carlisle and the other English lands David controlled.

The peace did not last long and in 1138 David lead another invasion into the northern England and the lands controlled by the Bishop of Durham.

An English army was mustered to meet the Scots and this time a pitched battle was fought in August 1138 at Cowdon Moor near Northallerton in North Yokshire. The battle is known as the Battle of the Standard, named after the consecrated banners of the minsters of Durham, York, Beverly and Ripon which were flown by the English army. The battle resulted in a clear defeat of the Scottish army. However, David regrouped in Carlisle and went on to occupy Cumberland and much of Northumberland. Peace talks followed at Durham in which David was recognised as ruler of Carlisle and all of Cumberland. It also resulted in the confirmation of Henry (David’s son) as Earl of Northumberland. Although defeated in battle this treaty effectively handed David all he wanted to achieve from his invasion.

In 1139 Henry, now Earl of Northumberland, married Ada de Warenne (daughter of the Earl of Surrey) and for a time was present at the English court of King Stephen. Henry and Ada had seven children, two of whom, Malcolm and William, would go on to become Kings of Scotland. For the purpose of our story, it is William who we are interested in.

William was born in 1142 at the height of his grandfather, David I’s, reign. Tragedy struck when William was ten and his father Henry died unexpectedly, although he may have been ill for some time. William’s elder brother became heir apparent and a year later, following the death of David I in May 1153 he was crowned Malcolm IV. Malcolm gave the Earldom of Northumberland, which he had inherited from their father, to William.

David I (left) with the young Malcolm IV (right) depicted on the charter to Kelso Abbey.

In 1154, King Stephen of England died. He was succeeded by Henry II, the son of Matilda and first Plantagenet ruler of England, which bought an end to the civil war. Malcolm IV delayed paying homage to the new king but eventually did so in 1157. Perhaps as an assertion of the new Kings strength or as retaliation for being snubbed, Henry II refused to allow Malcolm to keep Cumbria or William to remain Earl of Northumberland (remember the Scottish kings had to pay homage to the English sovereign for Cumberland and Northumberland). It can be assumed that this did not sit too well with the brothers. Unfortunately, Malcolm IV was chronically ill and did not live long enough to contest this loss of territory. He died in December 1165 at the age of 24.

William, who was next in line to the throne, was crowned on Christmas Eve 1165. He initially spent some time at the court of Henry II, perhaps looking to win him over and reverse the decision on his territorial claims in the north. It did not work and in 1168, behind Henry II’s back, William secured the first treaty between Scotland and England’s enemy France, a prelude to the Auld Alliance. This led directly to the revolt against Henry II in 1173 – 74. Hostilities began in April 1173, when the Counts of Flanders and Boulogne invaded Normandy. In England, the Earls of Leicester and Norfolk joined in, raising an army of Flemish mercenaries and invaded England. William’s part was to launch a fresh invasion from Scotland in northern England. He must have seen this as his opportunity to take back Cumberland and Northumberland by force.

He first moved on Newcastle, but, finding the defences too strong moved to lay siege to Prudhoe Castle, to the west along the Tyne valley. Similarly, he found Prudhoe to be too strong and he made his way back to Scotland, maybe to rethink his strategy. He would return the following year to try again.

The following is taken from my trusty, 1939 copy, of Borderland Castles and Peles by Robert Hugill. It gives us a lively summary of the history of Prudhoe Castle and the events following William’s invasion.

Prudhoe Castle – “Old England: A Pictorial Museum” (1845) by C. Knight

The name, Prudhoe, meaning the high or proudly swelling mound, conveys an apt impression of this famous stronghold of the Umfravilles. Though ruined, it still looks down from its eminence a hundred and fifty feet above the broad River Tyne.

The first Umfraville in England was Robin with the Beard, William the Conqueror’s right-hand knight who, for his stout services, was given the barony of Redesdale to defend, with the aid of the very sword worn by William himself, against wolves and the King’s enemies. Later the huge barony of Prudhoe was added to the Umfraville possessions, and in Henry I’s reign (1100 – 1135) the castle was begun. Odinel de Umfraville, the builder, had excited the hatred of William the Lion of Scotland by refusing to acknowledge his hereditary claims to the county of Northumberland and when that monarch invaded England, one of his express objectives was Prudhoe. “May I be loathed and disgraced, cursed and excommunicated by a priest” he swore, “if I grant any terms or respite to Odinel’s castle!”. The siege failed (in 1173), but William came back the next year, and Odinel, fearing defeat this time, rode himself day and night on his good bay mare to get reinforcements from the Archbishop of York. Though the Scots in their anger spoiled the gardens and cornfields outside the castle walls, and barked the orchard apple trees, the besieged did not suffer “a silver pennyworth of harm.”

Following the lack of success at Prudhoe, William divided his forces. The Earl of Fife went on to attack Warkworth, burning the church of St. Lawrence killing a large number of civilians who had sought refuge inside. William moved north to besiege Alnwick Castle. He established a camp nearby but unwisely allowed his army to spread out to pillage and plunder the countryside.

Alnwick Castle – The Monthly Chronicle of North Country Lore and Legend

On the night of 11 th July, Ranulf de Glanville, who was Sheriff of Westmorland, rode north from Newcastle with around four hundred mounted English knights. The disgruntled Odinel de Umfraville joined them, understandable angry about the state his garden! Although the small band got themselves lost in fog they managed to reach Alnwick by dawn. They found the camp almost empty with William protected by only around sixty men of his personal guard. The English knights charged. Caught entirely by surprise the Scots did not put up much of a fight. Williams horse was killed beneath him and he was captured. Hugil states that…

By an ironical turn of fate, one of the knights who assisted in his capture was Odinel de Umfraville. How the Lion must have roared!

William was bought back to Newcastle as a captive and his army, leaderless, made their way back to Scotland. William was eventually moved to Falais in Normandy and an English army marched north to occupy the castles of Roxburgh, Berwick, Jedburgh, Edinburgh and Sterling.

To obtain his freedom, Henry II forced William to sign the Treaty of Falais, where he swore an oath of allegiance to the English king and agreed to pay for English troops to garrison the Scottish castles which had been taken. To add insult to injury, William was attacked by an angry mob in Newcastle as he made his way back home. By this time there was no love lost for Scottish invaders in the North. The Treaty of Falais lasted for fifteen years, until the new English king, Richard I (the Lionheart), sold the castles back to William to help fund his Crusade to the Holy Land.

William’s part in the Rebellion of 1173 – 74 would be the last time a Scottish king would attempt to regain the lost territories of Cumberland and Northumberland. Under the Treaty of York in 1237 William’s son, Alexander II, agreed to abandon their claims and the border between England and Scotland was fixed to its current position.

Finally, in case you were wondering, William the Lion, as he would be known to history (he did not go by this epithet during his lifetime), was so called not for his martial prowess but for the fact that his banner was a red lion on a yellow background. It would be this banner that would go on to be adopted as the Royal Banner of Scotland, still used today.


The Eleventh Century

5 Jan 1066: King Edward the Confessor dies and is buried at Westminster Abbey.

7 Jan 1066: Harold Godwinson becomes King Harold II. He married Ealdgyth – the sister of Earls Edwin of Mercia and Morcar of Northumbria.

At the suggestion of Bishop Lanfranc a delegation is sent by the Normans to Pope Alexander II to present the case that Harold is a perjurer and that William, Duke of Normandy is the rightful claimant to the throne. Their delegation is successful. They return with the papal banner. The invasion of England will be a crusade.

May 1066: Harold’s brother Tostig attacks the Isle of Wight, Sussex and Lincolnshire but is beaten off by Earl Edwin. Tostig goes first to Scotland and from there either to Denmark or to Norway depending upon the source. He persuades Harold Hardrada, King of Norway to invade England.

August 1066: William’s army and fleet assemble but the wind is against them. Harold Hardrada’s invasion fleet is able to set sail because the wind is in its favour. King Harold of England has called out the fyrd in the south of the country.

8 September 1066: The fyrd stand down to gather the harvest. Tostig and Harold Hardrada arrive in Northumberland and harry the east coast. They burn Scarborough before sailing up the Ouse in the direction of York. Earls Edwin and Morcar send a messenger south to Harold.

18 September 1066: King Harold and his army march north to confront Hardrada.

20 September 1066: The Battle of Fulford. Hardrada and Tostig beat Earls Edwin and Morcar. They capture York but prevent their army from entering the city.

25 Sept 1066: Battle of Stamford Bridge. King Harold defeats Harold Hardrada of Norway.

27th September 1066: Duke William sets sail from Normandy with his invasion fleet.

28 September 1066: Duke William of Normandy lands at Pevensey.

29 September 1066: William captures and burns Hastings.

2nd October 1066: Harold leaves York upon hearing the news that the Normans have landed. He has alienated the Earls Edwin and Morcar by leaving a deputy in his stead the loot from the victory has not been shared by the army it has been handed over to the Archbishop of York for safekeeping men need to collect the harvest. Men desert before or during the forced march south to meet the new enemy.

6th October 1066: Harold arrives in London. His brother Gryth suggests that they pursue a burned earth campaign to isolate William until they are ready to take him on in battle. Harold disagrees.

11th October 1066: Harold and his army leave London.

13th October 1066: Harold and his army make camp on Senlac Ridge under the old apple tree.

14 Oct 1066: Battle of Hastings. William becomes King of England by right of conquest.

Click on the image above to open a new tab for the Bayeux Tapestry at Reading Museum with a scene by scene account of events.

20th October 1066: William goes to Romney which he burns in revenge for the deaths of the crews of two ships that blew off course during the crossing. He marches around the coast to Dover which is also burned. William pays to rebuild the port. A castle is built in Dover.

By the end of the month Canterbury surrenders without a fight and William becomes ill with dysentry.

November 1066: Winchester is surrendered by Queen Edith (Edward the Confessor’s widow and Harold’s sister). The Normans advance up Watling Street but the gates of London are closed. They burn Southwark and move through Surrey, Hampshire and Berkshire destroying nests of opposition and building motte and bailey castles such as the one at Wallingford. By late November the army arrives in Berkhampstead where Edgar the Atheling and the Earls Edwin and Morcar submit to William as does Ealdred the Archbishop of York.

25 Dec 1066: William I (the Conqueror) crowned in Westminster Abbey.

January 1067: The Normans continue their campaign in East Anglia and Mercia. Castles are established in Colchester, Norwich and Chepstow.

March 1067: William returns to Normandy. Bishop Odo, his half-brother, acts as his deputy. He takes Edwin, Morcar and Edgar the Atheling amongst other hostages to ensure good behaviour.

Revolts occur in Kent and Herefordshire but are suppressed. Edric the Wild driven to rebellion by a Norman landowner called FitzScrob rebelled on the Welsh Marches and drew princes of Gwynedd into the campaign against William.

William Fitz Osbern (Earl of Hereford) builds a castle at Chepstow.

6 December 1067: William sets sail from Dieppe to return to England.

7 December 1067: William arrives in England and spends Christmas in London. Archbishop Eadred of York declares himself for William.

Exeter led by Gytha, Harold’s mother, revolts. The city holds out for eighteen days. It only submits when the Godwinson womenfolk have made their escape. William builds a castle. This year also, King Malcolm of Scotland marries Margaret, sister of Edgar the Atheling.

11 May 1068: Matilda, William’s wife, is crowned in Westminster.

Summer 1068: Edwin, Morcar and Edgar go north where they join with Gospatrick of Northumbria. They rebel against William. Construction of Nottingham Castle and Exeter Castle. The rebellion fails. A castle is constructed in York. Edwin and Morcar submit (again) to William in York.

September 1068: Queen Matilda gives birth to a baby boy called Henry at Selby.

Robert de Commines sent by William to Durham at the end of 1068.

A monk called Benedict arrives in Selby from Auxerre with a dried finger belonging to St Germain. He’d had a vision telling him where to found the abbey. It involved three swans. This is why the abbey’s coat of arms features three swans.

January 1069: Robert de Commines burned to death in the Bishop of Durham’s house. York attacked but garrison holds. William marches north to relieve the garrison and has a second castle built (Bailes Hill) which he gives into the care of William Fitz Osbern.

Easter 1069: William spends Easter in Winchester.

August 1069: King Sweyn of Denmark anchors and invasion fleet of 240 vessels on the Humber. York and St Peter’s is destroyed by fire. Edgar the Atheling, joins with the Danes as does Earl Gospatric. William’s nice new castles are both destroyed in York. The Danes do not follow up their victory in York but return to their boats, on the Isle of Axholme, with prisoners and loot.

The northern rebellion with its roots in Durham results in the Harrying of the North. But in the meantime:

a rebellion springs up in the southwest centred at Montacute and the lands around Exeter. West Mercia rebels under Edric the Wild. Edric’s army is defeated but when William arrives at Nottingham he finds out that the North is up in arms and that the crossing over the River Aire has been broken down – at Pontefract.

Christmas 1069: William celebrates Christmas in York. No one else does. His ‘harrying of the North’ leaves its mark twenty years later in the Domesday Book. William buys the Danes off and they overwinter in the Humber. Hugh, Sheriff of Yorkshire takes the opportunity to tell William about the monk at Selby.

It is estimated by Peter Ackroyd that there were three to four million Anglo-Vikings in the country being controlled by 10,000 Normans.

In York Clifford’s Tower strengthened by the addition of a moat in the aftermath of the Northern Rebellion. A weir was built across the River Foss flooding 120 acres. It was known as The King’s Pool or Fishpool.

1070: William introduces tithes but refuses to allow the Pope to choose England’s bishops.

King Sweyn now joins the rebels at Ely under the command of Hereward the Wake. In the North, King Malcolm of Scotland takes advantage of the unrest to raid Teesdale and Edgar the Atheling makes an attempt to invade England. William’s army passes through Hexham.

William gives benedict of Selby a charter to found an abbey. The lands he gives provide wood, fish and agricultural land. William’s charters follow a pattern. He founded the abbey at Battle following his victory at Hastings. The abbey at Selby marks his victory over the Northumbrians.

William sets about creating a defensible march along the borders between England and Wales. He creates Hugh d’Arranches Earl of Chester.

June 1070: Peterborough Abbey burned by rebels. The uprising of Hereward the Wake

1070: Lanfranc of Bec becomes the Archbishop of Canterbury.

The Earls Edwin and Morcar leave William’s court. Edwin is murdered by his own men en route to Scotland. Morcar joins the rebels at Ely. Hereward lays siege to Ely.

William invades Scotland and Malcolm does homage. he gives William his eldest son as a hostage.

A Norman army marches into Powys.

Roger of Hereford leads a rebellion against William. Its centre is East Anglia. William squashes it.

14 July 1077: The Bayeux Tapestry is finished and shown for the first time in Bayeux. It is thought to have been stitched in England.

1078

Work begins on the Tower of London.

William’s son Robert of Normandy attempts to take control of the region for himself. After his defeat, father and son are reconciled.

The present structure of York Minster is begun.

The Normans invade Pembrokeshire.

Bishop Odo of Bayeux imprisoned by his half brother William the Conqueror.

William’s wife Matilda dies. He gave up hunting.

Dec 1085: William the Conqueror commissions the Domesday Survey. Click on the image of the book to open the Domesday Book online.

August 1086: The Domesday Book is completed. There are only two English barons remaining – Coleswain of Lincoln and Thurkill of Arden.

1 August 1086: The Oath of Salisbury. William required his leading subject to swear an oath of fealty to him.

9 September 1087: William dies during the sack of Mantes. He falls from his horse. His eldest son Robert inherits the Dukedom of Normandy while his second son William becomes William II of England. Bishop Odo is released from captivity.

26 September 1087: William Rufus crowned King of England in Westminster Abbey.

February 1088: Bishop Odo rebels against his nephew William Rufus in favour of his older nephew – Robert Curthose (Duke of Normandy). He is eventually banished from England.

24 May 1089: Archbishop Lanfranc dies. The job of Archbishop of Canterbury will remain vacant for the next four years.

William Rufus and his brother, Robert of Normandy also known as Robert Curthose go to war with one another. Their dispute is resolved the following year with the Treaty of Caens which agrees that whichever brother outlives the other will inherit the dead brother’s kingdom. Lanfranc, Archbishop of Canterbury dies.

Malcolm Canmore, King of Scotland, seizes the opportunity to invade England. He is opposed by a large army and accepts the overlordship of William. William captures Carlisle from Malcolm and in 1092 begins building a castle.

Cardiff Castle established. Work begins on Durham Cathedral.

13 November 1093: The Battle of Alnwick. Donald Bane becomes king of the Scots when Malcolm is killed fighting the English . Durham Cathedral starts being rebuilt as the structure we now recognise.

16 November 1093: Queen Margaret of Scotland dies in Edinburgh castle after hearing the news of her husband’s and son’s deaths. Her body is carried through a postern gate by her remaining sons to escape Donald Bane’s army. She is buried in Dunfermline Abbey.

William Rufus falls ill and during his recovery appoints Anselm as Archbishop of Canterbury. Anselm, known for his piety, is forced into office.

Donald Bane is deposed. Duncan II, son of Malcolm becomes king, gets himself murdered and replaced by Donald Bane.

In England and Wales rebellions by the barons are squashed.

Robert Curthose, Duke of Normandy sells England to William Rufus for 10,000 marks before going on crusade. The First Crusade.

Duncan’s half-brother Edgar, one of Margaret Atheling’s sons, becomes King of Scotland with William Rufus as his ally.

13 February 1098: London Bridge washed away during a flood.

1098: King Magnus Barefoot of Norway conquerers the Isle of Man, the Orkneys and the Hebrides.


Podívejte se na video: BITVA S MAĎARY O SLOVENSKO 1918 - 1919. Děsivé Dějiny: Brutální Bitvy by LUKAS IV.